VZPOMÍNKOVÉ VERŠE

A láska zůstala...

ta smrti nezná.


A pokud nedokážete žít beze mě, 

pak mě nechte žít ve vašich očích, 

činech a laskavosti.


A za vše, za vše dík. 

Za lásku jaká byla,

za život jaký byl.


Až tady nebudu, zmizí jak sen,

co jsem si ponechal pro sebe jen.

Až tady nebudu, 

žít budu dál v druhých, 

co jsem jim v životě dal.


Až té trávy neseté,

na mém hrobě rozkvete,

čípak vy, mé rodné brázdy,

čípak vy jen budete.

Kdo tu bude u vás stát,

kdo vás bude míti rád,

kdo vás přijde, rodné brázdy,

kdo vás přijde zaorat


A přišla dlouhá noc 

a po ní žádné ráno.



Bolest zná jen málo slov

a smutek nejtěžší je

 jako kámen němý.


Byla skromná ve svém životě,

trpělivá ve svých bolestech,

velká ve své dobrotě a lásce.


Co vděkem za lásku a péči Tvou

Ti můžeme dát.

Hrst krásných květů naposled,

a pak jen vzpomínat.


Čas všechno mění

i pláč časem ustane.

Vzpomínka v našich srdcích

však na věky zůstane.


Díky Tobě za lásku,

co v srdci nám plála,

za každý úsměv,

co jsi nám v těžkých chvílích dala.


Dotlouklo srdce Tvé znavené,

uhasl oka svit.

Budiž Ti, drahá maminko/tatínku

za všechno vřelý dík.


Dotlouklo srdce drahé maminky,

Odešlo na věčnost spát.

Maminko zlatá, zůstaneš s námi

ve věčných vzpomínkách.


Dopracovali pilné ruce,

utichlo navždy předobré srdce.

Očima drahýma se již nepodíváš,

teď klidným spánkem odpočíváš.


I když jsem srdce nemocné měl,

přece jsem je Vám celé dal.

A tolik pro Vás ještě vykonat chtěl,

žel snahu mou mi osud vzal..


Jak smutno je bez Tebe,

jak dlouhý je čas.

Jak rádi bychom Tě spatřili

a slyšeli Tvůj hlas.



Já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla,

a lesy budou stále v slunci snít

a vody dřímat v lesku bílých hvězd.


Jak těžké hledat slova,

aby vyjádřila smutek náš.

Vzpomínky vracejí se znova

a nezahojí je ani čas.



Jak tiše žil, tak tiše odešel,

skromný ve svém životě,

velký ve své lásce a dobrotě.


Jednou zmizí moje stopy z života.

Jednou zastaví se čas.

Zavřou se ústa, zavřou se dějiny.

Jen ty stopy zůstanou v nás.


Klesly ruce pracovité, zemdlené,

ztichlo srdce dobré, znavené,

již je po bolestech, utrpení,

již po životě, je jen rozloučení.


Kdo poznal Tě, ten měl Tě rád.

Uměl si pomoci i rozesmát.

Své blízké potěšit a lásku dát,

takový lidé by neměli umírat.


Kdo Tě znal, ten zná naši bolest.

Ten ví, co jsme v Tobě ztratili.

V našem srdci žiješ věčně dále,

spi sladce, vždyť se opět shledáme.


Když umře maminka, sluníčko zajde.

V srdci nám zůstane smutek a chlad.

Po širém světě, ach sotva se najde,

kdo by jak maminka, měl nás tak rád.



Lásku měl na rtech,

dobrotu v srdci,

poctivost ve své duši.


Loučím se s Vámi přátelé milí,

ruky stisk už Vám nemohu dát.

Srdce mi dotlouklo, odešly síly,

měl jsem Vás všechny tolik rád.


Maminko drahá, za všechnu starost,

za všechnu Tvoji práci,

za každičký dech,

jenž patřil jen nám nocí a dnem.

Nechť Tě Bůh odmění klidným a

krásným snem.


Maminky neumírají.

Ty jen usínají, aby se každé ráno

probouzeli ve vzpomínkách svých dětí.


Milujte mě tichou vzpomínkou.

Vždyť láska neumírá, to jen lidé.

A tak, když ze mě zbývá už jen láska,

rozdejte mě.



Mnoho jsem trpěl,

ale bez reptání.

Odcházím, neplačte,

jen někdy vzpomeňte.


Nic pro sebe jsi nežádala,

vše jen pro své děti, rodinu.

Své zlaté srdce jsi nám celé dala,

Věčný klid buď Ti v odměnu.


Nikdo nám neřekne,

nikdo nám nepoví, 

čím byla maminka každému z nás.

Nikdo ji nevrátí,

Nikdo ji nevzbudí,

Nikdy již nezazní nám její hlas.


Není bolestné zemřít, 

vždyť všem je to určeno.

Je však bolestné umírat mlád, 

před zraky rodičů svých.


Nezemřel jsem, neboť vím,

že budu žít stále v srdcích těch,

kteří mě milovali.

Nezemřel.

Spí, má-li sen, je krásný.

Zdá se mu o těch, které miloval

a kteří milovali jeho.


Neplačte, že jsem odešla,

ten klid mi přejte.

Jen v srdcích věčnou vzpomínku

si na mne zachovejte.



Neplačte drazí, že odcházím spát,

jak pokynul mi osud.

Ve věčné noci bude se mi zdát,

že žiji s Vámi dosud.


Neplačte drazí,

že odešla jsem spát.

V té věčné noci bude se mi zdát,

že žiji s Vámi - jak žila jsem ráda.


Nezemřel.

Spí, má-li sen, je krásný,

zdá se mu o těch, které miloval

a kteří milovali jeho.


Na shledanou drahý.

Na shledanou

zůstaneš mi v srdci na věky.


Nit života se přetrhla náhle.

Srdce schopné rozdávat lásku

a dobro se zastavilo.


Navečer, když slunce

zemi opustilo, Tvé srdce 

se navždy zastavilo.

Odešel jsi s noční tmou,

odešel jsi s bolostí svou.


Oči se slzami zarosili,

zaplakali bolem.

Když jsme Ti drahý tatínku a dědečku,

dávali sbohem.

Dotlouklo srdce, umlkl hlas.

Tak rád si měl život, domov i nás.


Odešels cestou, kterou jde každý sám,

jen brána vzpomínek zůstane dokořán.

Ten, kdo Tě znal si vzpomene,

ten, kdo Tě měl rád, 

nikdy nezapomene.


Odešels  drahý,

bez slůvka rozloučení,

tak náhle –

že těžko k uvěření…


Odešla ... Jediná na světě, kdo by ji neměl rád,
jež umí odpouštět a tolik milovat.
Která vždy potěší, tak měkce pohladí.
Jediná na světě, jež nikdy nezradí.
Na ni mi zůstane nejhezčí vzpomínka.
Ta bytost nejdražší, to byla maminka.


Opustils všechny, kteří Tě rádi měli.

Aniž Tvé rty ... sbohem zašeptali


Posílám pozdrav poslední všem,

kdo měl mne rád.

Mě se víc nerozední,

já budu navěky spát.


Pracoval vždy do únavy,

klidu sobě nedopřál.

Srdce jeho zlaté bylo,

každému jen blaho přál.


Po pilné práci klesla Tvoje hlava,

Tys úkol svůj již dokonal.

Teď můžeš jenom klidně spáti

a vděčně budou vzpomínati

ti, kterés tolik miloval.


Po krátkých cestách

chodili jsme spolu.

Na dalekou

odešel jsi sám.


Přestalo srdéčko tlouci

přestala ústa se smát.

Budeme, maminko drahá

stále na Tebe vzpomínat.


Rozprostřel závoj protkaný bolem,

v něm ukryt je žal.


Rozejdeme se, není na vybranou.

Svede nás až zítřek daleký.


Spi tiše tichounce,

dnes dosnils života bludný sen

a cestou bolesti odešels tam,

kde mír a láska jen.


Smrt přešla kolem.

Život jde dál.


Úsměv měl na rtech,

dobrotu v srdci,

lásku v duši…


Všechno má určenou chvíli a

veškeré dění pod nebem má svůj čas.

Čas žití i umírán.


Vůle osudu byla silnější,

než naše nejvroucnější přání.


Vyřiďte pozdrav každému,

Kdo měl mě někdy rád.

Mě už se nerozední,

budu teď věčným spánkem spát..

V žádném slunci není tolik jasu

tolik květů v žádné lučině.

V žádném poli tolik zlatých klasů,

kolik lásky v srdci matčině.


V životě se loučíme mnohokrát,

s maminkou jen jednou.

I kdybychom své oči vyplakali,

její zpět se neohlédnou.


Těžko se s tebou loučí,

těžké bude bez Tebe žít…

Láska však smrtí nekončí,

v srdcích Tě dál budeme mít.


Za všechnu lásku a péči Tvou,

co s vděkem dnes Ti můžeme dát…

hrst krásných květů na pozdrav

a pak již jen vzpomínat.


Za vše dobré, co vykonal,

tichý spánek buď mu přán.


Zvykli jsme si na život ve dvou

a jeden pro druhého…

Bylo to hezké a bylo nám

spolu dobře.


Zhasly oči plné lásky

naší drahé maminky.

Nezhasnou však nikdy na ní,

v srdcích naše vzpomínky.


Žít je tak složité 

a umřít tak prosté...


Život můj se náhle ukončil,

loučím se s vámi.

Stisk ruky vám, už nemohu dát,

měl jsem vás všechny,

měl moc rád.